Můj příběh
Sedím v objetí svého manžela na zahradě našeho starého, nedokonalého, ale milovaného domu a s láskou pozorujeme naše děti. Hrají si každý po svém a přeci spolu. Vypadají tak šťastně.
Jsou šťastné!
Vypovídá o tom jejich nakažlivý smích, který se line okolím. Nemůžu od nich odtrhnout oči. Je tak skvělé sledovat, jak kolem mne běhají a vesele piští. Jak velká ségra dovádí s mini bráchou a jak jeden druhému důvěřují.
A jak krásný pocit pro mě je, že mě moje sedmiletá cácorka obdivuje a napodobuje. Téměř denně mi moje dcera řekne, že CHCE BÝT JAKO JÁ. A přitom před pár lety to s naší rodinou nevypadalo dobře..
Jak můj příběh začal?
Byla jsem učitelka mateřské škole. Denně jsem radila a pomáhala rodinám, se kterými jsem pracovala. Denně jsem měla před očima životy rodin, kterým jsem rozuměla. Kterým jsem dokázala pomoci, vyslechnout je a podpořit.
Na venek to vypadalo, že stojím pevně na svých nohách. Člověk, za kterým chodí rodiče dětí pro rady a děti samotné pro pochopení.
Ale sama sebe jsem viděla jako naprostou nulu.
Uf…
Při vzpomínce na to, jak můj život, především ten vnitřní, vypadal ještě před několika lety, mi běhá mráz po zádech. S manželem jsme se sice milovali, ale každý z nás byl úplně jinde. Místo abychom tu byli jeden pro druhého, byli jsme jen jeden vedle druhého. Byly to časy, kdy mě nenávist k sobě samé trhala zevnitř.
Jak jsem mohla očekávat, že mi někdo bude rozumět, když jsem nerozuměla sama sobě ani já.
OBDOBÍ TEMNA – Ano, tohle přesně vystihuje moje bolavé, zraněné, naštvané, nedůvěřivé a ukřivděné já. Malá bolavá dušička, která neumí nic jiného, než se bát
…VŠEHO…
…VŠECH…
…VŠUDE…
Uvězněna ve své hlavě. V emocích, které se staly mým začarovaným kruhem. Toužila jsem po dokonalosti. Toužila jsem konečně někam zapadnout.
Najít sebe sama.
Doma ve své ulitě mě přepadaly záchvaty pláče a na to napojené záchvaty vzteku, na které jsem byla úplně sama. O kterých neměl nikdo ani ponětí. Nechávala jsem si ubližovat, protože jsem se neuměla bránit. Nechávala jsem si ubližovat, protože hodné holky přece neříkají NE.
Věřila jsem tomu, že nejsem dost dobrá.
Věřila jsem tomu, že si nezasloužím, aby mě měl někdo rád. Myslela jsem si, že si to všechno zlé zacházení zasloužím. Do práce jsem ráno vstávala s pláčem. Bála jsem se tam chodit, protože i tam jsem si nechávala ubližovat a podkopávat nohy. A nedařilo se mi na ty nohy zpátky pevně postavit. Byla jsem slepá, nechtěla jsem vidět to zlo. Neuměla jsem se postavit sama za sebe, za své potřeby, za svou rodinu…
A pak jsem přišla o někoho, kdo byl mou životní oporou…
… kdo pro mě byl vzorem.
Byl tu pro mě vždy, když bylo potřeba. A i když to potřeba nebylo. Člověk, který měl tolik lásky a pochopení. Přála jsem si být jako on. Zůstala bez podpory a bez ujišťování, že jsem dost dobrá.
A najednou mi to všechno došlo!
TAK DOST! Nesmím ze sebe dělat oběť. Co moje děti? Opravdu jim chci dávat takový vzor?
Teď jsem věděla, že musím vzít život do svých rukou. Že ze svých dětí nechci vychovat ustrašené bubáky, jako jsem já sama. Chci být pro své děti vzorem, oporou. Vždyť děti se učí žít nápodobou. Co vidí, cítí a slyší, to opakují. Tohle jsem nemohla dopustit.
A tak jsem začala psát svůj nový životní příběh, který mě dovedl až k dnešnímu šťastnému životu, ve kterém jsem ve většině situací schopna projevovat a ovládat své emoce, překonávat strachy a tvořit si z nich výzvy.
Dnes jsme si s mými dětmi vzájemnými životními učiteli. ZRCADLO, které mi nastavují, odkrývá všechna má nevyřešená trápení. A tím, že s nimi pracuji, ukazuji i svým dětem, že je potřeba si vážit sebe sama. Učíme se vzájemně respektu k sobě samým i navzájem. A krásným vedlejším účinkem je, že se k nám intuitivně přidává i manžel.
