„Pořád se vzteká a nic se jí nelíbí. Já už fakt nevím, jak se jí zavděčit“ posteskla sis své mamce na nedělní návštěvě, když se tvoje dcera dneska zrovna asi po sté vztekala.
„No jaká matka…“ odpoví tvoje máma nedokončenou frází, která místo uklidnění pěkně bodne do srdce.
„Cože? To snad nemyslíš vážně? Jako že to vztekání má po mně? Já že se vztekám a zuřím? Nebo snad jsem nevděčná? Co jsi tím jako chtěla říct? Tak ti teda pěkně děkuju za podporu mami“. Naštvaně se otočíš a odejdeš pryč. Máma se nadechne, jako by chtěla ještě něco říct a pak raději vydechne. To už naštěstí nevidíš.
Sedíš na terase a hledíš do dálky. Pěkně to v tobě vře a držíš se, abys na svoji mámu nespustila lavinu výčitek, jaká vlastně ona byla matka na nic. „Počkej, to jsem já jako moje máma? No to snad ne?“ proletělo ti znovu matčino přirovnání hlavou a zároveň sis uvědomila, že to platí na obě strany.
Tolik ukřivděnosti a nenávisti ti teď proudí v žilách a ty máš chuť ji všechnu vykřičet do světa. Vždycky sis říkala, že nebudeš jako tví rodiče a teď zjišťuješ, že děláš přesně to samé.
Pravda nebo lež?
Nejhorší na tom je, že má asi trochu pravdu!? Protože kdyby neměla, tak proč by ses teď takhle chovala. Proč by ta tři slova v tobě vyvolala takové rozbouřené emoce, které teď nedokážeš v záchvatu zuřivosti uklidnit.
To je možná to, co tě naštvalo nejvíc. Jsi taková a odmítáš si to přiznat. A tak raději kopeš kolem sebe, než aby ses k tomu postavila a přiznala si to.
Poznáváš to?
Připomíná ti tenhle příběh něco? To jak tě vychovávali tví rodiče, už nevrátíš. Určitě ti nechtěli vědomě ubližovat. Dělali to, co sami znali. To, v čem žili a čemu věřili. Vychovávali, jak v tu dobu nejlíp uměli. A teď už je to minulost. Tím, že na svou mámu nastoupíš a roztrháš ji srdce na kusy svými výčitkami a nadávkami nijak minulost neovlivníš. Ale víš co?
Minulost je minulost, tu nezměníš. Ale budoucnost změnit můžeš!
Nikdo tě přece nenutí kráčet ve stopách tvých rodičů. Jsi dospělá a za svůj život zodpovídáš jen ty sama. Můžeš se zastavit, nadechnout a rozhodnout se, že to prostě budeš dělat jinak.
To „přiznání si“ nebo „uvědomění si“ je totiž první krok ke změně. Nebude to hned dokonalé. Nebude to procházka růžovou zahradou. Ale není nic jednoduššího, než se rozhodnout. Začít psát novou láskyplnou budoucnost je totiž to nejlepší rozhodnutí.
A začít můžeš hned.
Nejdůležitější a nejtěžší je se odhodlat. Prvním krokem může být třeba to, že půjdeš za svým dítětem, které pro tebe samozřejmě znamená celý svět, obejmeš ho a řekneš, jak moc ho máš ráda. A je jedno, jaký máte vztah a jestli je tvému dítěti pět, patnáct nebo třicet. Protože lásku, a především tu rodičovskou – bezpodmínečnou, potřebuje člověk v každém věku.
( A level č. 2: Pokud najdeš odvahu, můžeš příště obejmout i svou mámu nebo tátu. Ale to nejspíš bude na delší cestu, co?)
Veronika
